Informace o světě

Pozadí světa, knihy, pantheon...

Moderátoři: Dungeon Servant, Dungeon Master

Zamčeno
labir
Příspěvky: 6928
Registrován: 18. 12. 2005 1.27
Bydliště: Sídlo u Amfiberai, sféra Equilibrie
Kontaktovat uživatele:

Informace o světě

Příspěvek od labir » 22. 2. 2009 18.43

Informace o světě

Nejvíce informací o světě Equilibrie lze najít na stránkách Equilibrie equilibrie.onyxlab.cz. Můžete stránky pročíst postupně či využít tento seznam informací o jednotlivých oblastech:

Základy světa

Sféry, Magie a Pravidla

Vznik světa

Základy Deskografie

Srdce Života a Srdce Země

Smrt a Znovuzrození

Mocnosti a Bohové

Pantheon bohů

Magie a kouzla

Společnost na Desce

Města a vesnice

Rasy a povolání

Kalendář a svátky
Když něco chcete, nevynucujte si to od okolí. Ptejte se, co vy sami pro to můžete udělat.

Pavel Urban
Příspěvky: 5961
Registrován: 30. 4. 2007 16.38

Příspěvek od Pavel Urban » 25. 9. 2010 12.50

Trpasličí společenství

Rozhodnete-li se hrát na Equilibrii trpaslíka pocházejícího z Hag Hargol, který má být součástí zdejší trpasličí komunity, zde je několik rad, námětů a odkazů na reálie světa.

(Pokud Váš trpaslík nepochází z Hag Hargol, je zcela na vás, jaký bude. Pokud bude Váš trpaslík z Hag Hargol, neznamená to, že musí být nutně takový, jak je popsáno níže - a také takoví všichni nejsou - v každé kultuře se najdou výjimky a odlišní jedinci a to platí o pro trpasličí společenství.)

Hag Hargol

Každý trpaslík žijící v Hag Hargol by měl z historie i současnosti o svém městě vědět základní informace.

První velké město v Železné říši bylo založeno někdy kolem roku 200 p.v.d (po vzniku Desky). Je jím Hag Hargol, město trpaslíků. Jeho první obyvatelé byli na desku přivedeni samotným Onyxem, aby těžili v nejbohatších nalezištích kovů. Hag Hargol ale není nejstarším městem na Desce. Tím je elfské město Amfiberai, což ale většina trpaslíků pokrytecky nepřizná a mnohdy to ani neví.

Hag Hargol značí v obecné řeči Pět propastí a je od počátku dějin Desky sídlem trpasličích rodů. Dnes jsou již čtyři z pěti propastí zasypány a trpasličí chodby a sluje se táhnou na míle a míle pod horami. Není lepších kovotepců a horníků nežli trpaslíků z Hag Hargolu. Trpasličímu lidu vládne Vévoda Gard syn Gorana, který je podřízen toliko králi v Mithalliru. Hag Hargol je nejstarší osídlené místo na Desce (podle trpaslíků), ovšem založení je přibližně datováno okolo roku 200 p.v.d.

V hloubkách Hag Hargol je opatrováno Srdce země. Zářící drahokam, ve kterém se koncentruje Síla země. Skrz Srdce Země je Deska vyrovnávána podle tří os tak, že v jejích hlubinách se přelévá žhavá láva. Pakliže by se něco stalo se Srdcem Země, tak za čas Deska popuká a zbortí se.

Hag Hargol je řemeslné centrum Železné říše a co se zpracování kovů týče tak i celé Desky. Nebýt zdejších rudných dolů, sléváren a kováren tak by tři čtvrtiny Desky trpěly nedostatkem železa a jiných kovů.

Varování - trpaslíci nemají příliš v lásce elfy.
Varování - v opuštěných tunelech je nestabilní strop a často se zde pohybují skřetí hlídky!

Chcete-li hrát trpaslíka pocházejícího z Hag Hargol, je doporučeno zdejší chrám zvolit jako místo, kde se vaše nová postava objeví po průchodu prvotním kamenem. Projděte si s novým trpaslíkem město i doly a prohlédněte si především různé památky umístěné v tržní síni, které vás dále uvedou do trpasličího světa a jeho historie. Základním rysem většiny trpaslíků – brachů – je jejich vlastenectví.

Hospodské řeči, kterými nejednou ožila hospoda v posledních letech, mohou o trpaslích a jejich historii rovněž hodně napovědět.

Srdce země

Protože opatrování Srdce země je jedním z nejdůležitějších úkolů trpaslíků, měl by každý trpaslík o něm něco vědět. Většina trpaslíků je na své město stejně jako na opatrování krystalu patřičně hrdá.

Srdce země je rudě zářící krystal v opatrování trpaslíků z Hag Hargol. Srdce země stmeluje celou Desku a vyvažuje ji okolo zbylých tří os. Jak se na Desce neustále pohybují tvorové, přetéká voda, a nesmírně pozvolna se mění její tvar, tak se mění i vyváženost Desky. Jako kompenzace je hluboko v desce soustava jeskyň a tunelů, kterými neustále protéká žhavá láva. Tok lávy je Srdcem země řízen tak, aby neustále vyvažoval Desku.

Srdce země je také napojeno na několik sfér ohně, z nichž čerpá teplo na neustálé ohřívání lávy v základech Desky. Část tepla tak není dodáváno na Desku jen jejím sluncem, ale i žhavou lávou pod povrchem. Někde je láva u povrchu blíže, někde hlouběji, proto jsou na Equilibrii různé podnebné zóny, ačkoliv nad všemi svítí slunce stejnou měrou.

Jakmile by se poškodilo či zničilo Srdce země, tak láva v kavernách Desky ztuhne a přestane téct. Jakoby se krev Desky srazila v žilách. Deska ztratí postupně rovnováhu, popuká a zbortí se.

Durmin

Většina trpaslíků z Hag Hargol je silně věřící. (Nejen) trpasličím bohem je Durmin.

Durmin je bůh trpaslík - patron řemesel, hlavně pak kovařiny. Rozumí i obchodu, dopravě a vyznává hlučnou zábavu. Vypadá jako silný trpaslík s černým vousem. Často se zjevuje, aby v nějaké hospůdce roztočil své peníze a pozdvihl temnější život. Jeho zbraněmi jsou kladivo a sekera, které v boji třímá ve svých rukou.

Durmina uctívají hlavně v Hag Hargol a pak každý, kdo se zabývá výrobou nebo obchodem. Je to jeden z nejuctívanějších bohů v Železné říši. Jeho chrámy naleznete například v Hag Hargol a Mamonínu.

Co se obětin týče Durmin nikdy nepohrdne dobrým jídlem a pitím. Obzvláště trpasličím pivem. Durminovým znakem je velká sekera.

Durmin je jeden z nejstarších bohů v Železné říši. Přišel s prvními trpaslíky, kteří založili Hag Hargol. Tam se také vyznával ponejprv. Obchodní karavany roznesly jeho jméno i do lidských měst, kde ho začali uctívat řemeslníci. Mezi lidmi nemá sice takovou popularitu jako Ajris léčitelka, ale i tak mezi nimi má spoustu přívrženců.

Hag hargolští trpaslíci

Hag hargolští trpaslíci jsou hrdý národ jenž mluví svým zvláštním "nářečím", jež připomíná slovácký "Hantec" ("Tož sa pohném né? Včíl by sa hodil škopek.."). Pokud nejste sběhlí v hantecu poslouchejte mluvu ostatních "brachů" a můžete si ve hře zakoupit i Trpasličí slovník.

Trpaslíci si zakládají na svých vousech a často poměřují vážnost trpaslíka podle délky a upravenosti jeho plnovousu. Ortodoxní trpaslíci shlížejí na bezvousé trpaslíky jako na "bezectné" a zcela vyvržené ze společnosti. Hag Hargol takové sice toleruje a nevyhání je, ale přesto je na ně pohlíženo skrz prsty a s malou vážností.

Pořádek v Hag Hargol udržují jednotky Hag Hargolských strážců a vojáků kterým se říká Sekerníci. Sekerníci mají svého velitele jenž je podřízen přímo vládci všeho trpaslictva na Desce - Vévodovi. Vévoda je podřízen toliko nejvyššímu králi v Mithalliru.

Trpaslíci obecně milují život pod zemí, mastné jídlo (čím mastnější tím lepší), kysané zelí a především husté neředěné pivo. Trpaslíci dávají přednost těžké fyzické práci a rukodělným dovednostem jako je například hornictví, slévařství, kovářství, dřevorubectví, zlatnictví a stavebnictví. A samozřejmě vaření piva.

Trpaslíci se dožívají 200-250 let ale i víc. Dospívají okolo 40 let života.

Společné charakterové rysy a tvorba postavy

Následující doporučení již nevychází z reálií světa, ale vyvinulo se v tradici společnou hrou trpaslíků. Žádné z následujících doporučení není zavazující.

Historie a pozadí postavy

Trpaslíci z Hag Hargol často lpí na své rodině, často rozvětvené, jsou hrdí na zaměstnání, které oni i členové jejich rodiny vykonávají. Při tvorbě postavy je tedy důležité vytvořit si historii své postavy a nastavit rodinné vazby. Každý trpaslík většinou ví, co dělal jeho otec a děd, mnoho z nich má přesný přehled o zaměstnáních jeho otců a jejich otců po mnoho pokolení. Je to také důvod, proč si trpaslíci mnohdy dávají příjmení podle rodu (Rumbard Tarkaren, Grim Gulas, Hubert Boural ml.) nebo podle prvního jména otce (Bolthorm syn Thrudgelmův, Balkon syn Daskův, Garrek Balinson, Jup Garson) a nebo podle povolání (Šmerdulín Bouchal – alchymista, Grionolín Kožeňák – kožešník, Rundár Pípa - hostinský).
Ženy se většinou starají o rodinu, některé se považují za důrazné a přísné matróny sekýrující své muže, jiné jsou zase dobrácké a starostlivé. Důvod pro odlognutí ze hry často bývá to, že trpaslík má povinnosti doma, že jeho „stará“ nerada vidí svého muže vysedávat s ostatníma dlouho v hospodě. Mladé ženy bývají zase mnohdy vdavkuchtivé a obvykle budou toužit po trpasličím idolu, kterým je hrdý a šikovný tvrdě pracující trpaslík, který není od rána do večera v hospodě a zastane doma těžkou práci i manželské povinnosti související s pokračováním již tak rozvětveného rodu. Proto také nevidíte v Hag Hargol ženy takřka nikde pracovat – snad jedinou výjimkou je zelinářka. V drtivé většině případů se o domácí rozpočet starají muži (mnohdy pod pantoflem).
Nastavte si tedy při tvorbě postavy svou historii, své rodinné vazby a zázemí a zvolte si zaměstnání, které jste doposud vykonávali. Vaše postava bude většinou znamenat oživení jednoho z Hag hargolských NPC slévačů, horníků, kovářů, kameníků, tesařů, kněžích, kovotepců atd.

Charakter

Jedním z hlavních měřítek čistoty charakteru ostatních (nejen) trpaslíků z Hag Hargol je „rovný charakter“. Znamená to za všech okolností upřímného, přímého, čestného a hrdého (nejen) trpaslíka. Není tedy nutné, aby váš trpaslík takový byl, ale pokud takový nebude, bude se na něj trpasličí komunita pravděpodobně dívat skrz prsty. Každý brach bere bracha, kterého nezná, s důvěrou a za automaticky rovného – ovšem zklame-li dotyčný ostatní brachy svým jednáním a chováním, většinou toto zklamání silně pocítí. Typickými rysy „rovného“ chování je držení slova, které má vždy velkou váhu, a přímé jednání na rovinu a bez obalu.
Jako velký vlastenec a patriot brach nedělá ostudu ani své rodině, ani ostatním brachům, ani Hag Hargol. Spory mezi brachy se řeší otevřeně a přímo, ale pouze v rámci Hag Hargol. Mnohdy může dojít i ke rvačce, která je sice proti mithallirskému právu, ovšem nějaké té hospodské rvačce nevěnují sekerníci takovou pozornost – obvykle až ve chvíli, kdy soupeři začnou ničit i cizí majetek (např. stoly v hospodě), vytáhnou se zbraně či teče krev. Důsledkem pěstního souboje ovšem obvykle bývá jen uvolnění napětí. Účastníci se pak klidně vzájemně pozvou na panáka a pokračují ve skutečném řešení sporu. Tedy nečekejte, že tím, že někoho vyzvete k pěstnímu souboji, něco vyřešíte. Zároveň také braši ve sporu, kteří byli před několika okamžiky na ostří nože, začnou obratem vystupovat jako jeden muž, pokud se v průběhu sporu objeví spor brachů s někým mimo Hag Hargol.
Braši jsou obvykle velmi urážliví – a to hlavně směrem na svou rasu, na svou práci, na svůj rod, na svou osobu i na skupinu, kam patří (např. důlnobrana) a na Hag Hargol a všechno z něj (od hanění špekových koláčů po hanění piva). Zato možná bude brach odolnější vůči sprostým slovům či vysmívání se věcem, na které je hrdý (vysmívat se trpaslíkovi, že je tlustý, má velký nos či vous bracha tak možná pobaví). Urážka mezi brachy bývá ovšem jedna z mála věcí, kterou pěstní souboj definitivně vyřeší a kde poraženému nezbývá než spolknout svou hanbu – alespoň do příští urážky.
Nebojte se rovněž vytvořit si různé zvyky a zásady, které váš trpaslík (nebo třeba celý váš rod) důsledně dodržuje. Trpaslík jako tradicionalista a konzervativec ovšem obvykle lpí na těchto zvycích celý život. Univerzálním zvykem všech brachů je obvykle pití piva v podstatě místo vody, oslava všeho možného, tučné jídlo, pěstění svého vousu a motlitba k Durminovi před důležitou událostí. Mnoho brachů také miluje svou dýmku a silný trpasličí tabák.

Vnější vzhled

Trpaslík je už systémově „postižen“ snížením charismy a zvýšením odolnosti. Nízké trpasličí charisma Hag Hargolských se obvykle pojí s životosprávou a stravou… tedy s pitím piva, těžkou a lopotnou prací, mastným jídlem, kouřením atd. Důsledkem takové životosprávy může být špatný chrup, pach zpoceného těla, stopy po nejrůznějších těžkých zraněních, pokydané oblečení, páchnutí z úst atd. Ovšem pro ostatní takto „škaredý“ trpaslík bude v Hag Hargol vlastně normální… přeci jen, krása trpaslíka v trpasličím kontextu je spíše dána jeho charakterem, silou, šikovností a moudrostí než vnějším vzhledem a společenským chováním.
Jak již bylo zmíněno v reáliích, důležitou roli hraje pro trpaslíka jeho vous. Ve chvíli, kdy dospěje a přestane být „holobradem“ (tedy trpasličím zelenáčem, kterému ještě nenarostly vousy), pěstí svůj vous a důsledně o něj pečuje. Přijde-li trpaslík o svůj vous nehodou (např. uhoří-li mu), bude to jeho chyba a bude považován za nešikovného. Přijde-li o něj násilím, bude považován za slabého, protože nedokázal uchránit ani svůj vous. Nechá-li si svůj vous oholit, bude to nejspíše působit jako vrchol zbabělosti. Oholí-li si však svůj vous sám, znamená to, že přišel o čest jinak a cítí se potupen a zahamben.
Ať tak nebo tak, znamená to, že přišel o čest. Stát se bezectným je pro trpaslíka nejhorší potupa, takový ztrácí jméno a ostatní braši o něm mluví jako o zesnulém a často si ho nevšímají. Očekává se od něj, že se pokusí očistit – očištění ovšem neznamená pouze to, že si svůj vous nechá znovu narůst.

Vztahy mezi trpaslíky z Hag Hargol a vtahy k ostatním rasám a místům na desce

Braši jsou obvykle velmi soudržní, co se týče společných problémů, práce a věcí mimo jejich město. Ať je jejich přesvědčení jakékoli, zpravidla se před cizincem nikdy nepotopí a ostatní brachy podrží, ať jsou jacíkoli. Pokud by tak neudělali nebo dokonce pokud by se brach proti brachům či zájmům Hag Hargol spojil s cizinci, mohlo by to být považováno dokonce za zradu.
Na "ogary" nebo také "dlůhé", jak nazývají lidi, se dívají jako na změkčilé a nevyzpytatelné. Pokud pro ně ale nějaký člověk něco udělá a charakter člověka se projeví jako "rovný", mohou být přijímáni lépe... někteří si dokounce mohou vydobít status "přátel trpaslíků".
Pokud brach přivede k brachům nějakého "ogara", musí se za něj "zaručit". Znamená to, že za něj odpovídá. Pokud si takového "ogara" pak daný trpaslík nesrovná a ten něco provede, budou mu to mít ostatní braši za zlé.
Na "špiclouchy" - tedy elfy - se dívají obvykle s ještě větším despektem. Kromě ještě větší změkčilosti jim přičítají taky "nafrfněnost" a "nafintěnost" - tedy povýšené a povrchní chování zaměřené na vlastní dokonalost. Pokud se nějaký elf neprojevuje jako "nafrfněný a nafintěný", chovají se k němu braši obvykle jako k ogarovi/dlůhému a také ho tak často nazývají.
Pokud jde o hobity, jejich pivo považují obvykle za břečku a vždy si před nimi hlídají měšec a koukají na ně s nedůvěrou.
Půlorky tolerují a jsou jim více méně putna, považují je spíše za vazaly svého vévody.
Gnómové jsou pro ně záhadní a uzavření, ale jsou jimi do jisté míry fascinovaní.
Všeobecně platí, že na obyvatele říše se braši dívají lépe než na obyvatele království. Nejlepší vztahy mívají tradičně s mithallirskými paladiny, beduíny z pouště, dřevorubci a lovci. Váží si také ostatních řemeslníků, nicméně s vědomím, že nikdy nemohou být lepší než ti jejich.
Braši z Hag Hargol ze všeho nejvíc nenávidí skřety a orky.

Převzato z fóra Hag Hargol.
Historie umírá s těmi, kteří ji pamatují.
The cup is full.

Uživatelský avatar
Olymar
Příspěvky: 1636
Registrován: 2. 2. 2010 23.15

Re: Informace o světě

Příspěvek od Olymar » 14. 9. 2013 16.38

Elfí společenství

Stejně jako u trpaslíků, pokud váš elf pochází z Amfiberai, můžete využít těchto pár rad a námětů. A také platí, že pokud váš elf z Amfiberai nepochází, je jen na vás, jaký bude.

Všichni elfové z Amfiberai by měli znát něco o historii historii i současnosti.

Pokud chcete začít hrát amfiberaiského elfa, zvolte si Amfiberaiský chrám jako místo, kde se vaše postava objeví po odchodu z Prvotního kamene, a prohlédněte si město, i jeho zajímavosti.

V tom, o čem se povídalo mezi elfy, můžete též najít inspiraci a trochu historie.

Společnost
Většina původní populace amfiberaiských elfů patří k rase, popisované jako lesní elfové, i když oni sami sebe tak netitulují.

Společnost v Amfiberai je pro jiné rasy poměrně uzavřená a ne každému dovolí proniknout pod slupku odtažité zdvořilosti, se kterou se k ostatním staví. Hrdost a pýcha je elfům vlastní, ale spíše než k vlastní osobě a schopnostem se váže k jejich kultuře a společnosti obecně – k tomu, že jsou, kým jsou. Veřejné narušení takové idey je pro ně velmi bolestivou záležitostí a připuštění chyb elfí společnosti před jinou rasou je skoro až nemožné. Pokud si mají vybrat mezi výrobkem své rasy a výrobkem cizím, obvykle neváhají, nebo se alespoň snaží cizí věc upravit a ozdobit dle elfího způsobu. Prací cizích řemeslníků ale neopovrhují, neboť elfové dokáží ocenit krásu v jakékoli podobě, ze zvyku však volí to, co je jim bližší.

Elfí společnost se jeví zvnějšku nesobecká, žijící nejen pro sebe, ale s patrným ohledem na celou komunitu, v souladu s přírodou, která celé město a jeho okolí prostupuje.

Většinu elfí populace spojuje vědomí o vlastní nadřazenosti, nezbývá jim proto tolik prostoru pro povyšování se mezi sebou navzájem. Přesto existuje určitá hierarchie, nepočetná elfí šlechta v čele s místokrálem a místokrálovnou a třída schopných a nadaných obchodníků, řemeslníků a strážných. Vzhledem k elfí dlouhověkosti je původ této hierarchie z velké části neměnný a postavený na skutečných zásluhách a schopnostech dotyčných elfů. Toto rozdělení společnosti s sebou nenese společenskou propast a rozdíly, jako tomu bývá u lidí. Daleko spíše se týká úcty, kterou dotyční mezi ostatními požívají.
V neposlední řadě jsou v elfí společnosti vysoce vážení staří elfové, vyhledávaní pro svou moudrost a životní zkušenosti. Moudrost stáří je nezřídka kdy postavena výše, než společenské zařazení.

Elfové od určitého věku těžce snášejí jakékoli změny a raději nechávají problémy, aby se řešily samy a časem, což bývá chybou, stejně tak jako předností. Kapitolou sám o sobě je vazalský vztah k Tirianu, kterého si elfové snaží nevšímat s povznesenou arogancí sobě vlastní.

Řeč a jazyk
Amfiberaiští elfové nepoužívají žádnou vlastní řeč. Mluví jazykem, který je společný pro celou civilizovanou Desku – obecnou řečí. Kapitolu samu pro sebe tvoří jejich jména. Elfové si libují ve složitých, melodicky znějících pojmenováních a dávají si záležet na jedinečnosti a kráse jména, ať už se jedná o pojmenování živé bytosti či místa.
Mluví tak, jak žijí, beze spěchu, a proto málokdy používají nespisovné nebo hovorové výrazy. Pokud se uchýlí k urážkám, jen velmi ojediněle používají jakékoli vulgarity, vždyť protivník – pokud už stojí za pozornost – jde urazit mnohem sofistikovanějším způsobem.

Jakékoli druhy elfštiny nejsou na Desce běžně používané, ačkoli některá elfí jména a převážně místní názvy naznačují jakýsi elfí prajazyk, jehož znalost byla ztracena dávno před příchodem elfů na Desku. Ostatní elfí jazyky byly na Desku dovlečeny později z jiných sfér a zůstaly zřídkavou doménou jednotlivých přistěhovalých elfů.

Vztahy a partnerství
Nalezení vhodného partnera, dvoření a vzájemné poznávání se obvykle protáhne na několik desetiletí, ale výsledkem je stálý, pevný a monogamní vztah, založený na vzájemném respektu a důvěře. Jiným rasám se mohou zdát trvalé elfí páry chladné, bez většího projevování citů a vzájemné náklonnosti, ale to je důsledek desetiletí, která jsou budování vztahu věnována. Omyly, chyby a zklamání, vášeň a zjitřené emoce, to vše časem poleví. Do vztahu přichází místo velké lásky klid, stabilita, nadhled a hluboké sepjetí s druhou osobou.

K rozchodům partnerů dochází samozřejmě i u elfů, a to právě v letech vzájemného poznávání. Elfové vzhledem ke své dlouhověkosti chápou, že odmítnutí patří k onomu dlouhému koloběhu hledání partnera na celý život a rozchod s sebou jen málokdy nese nenávist a hluboké emoce. Ve chvíli kdy odezní bolest ze ztráty, přichází opět přátelství.

Elfové znají různé formy soužití páru, od partnerské dohody a manželství na zkoušku až po klasické sezdání za přítomnosti svědků nebo kněží. Mezi těmito druhy vztahů se nedělají přílišné rozdíly.
Jen málokdy je z biologického hlediska schopna elfí matka počít, pokud podmínky narození dítěte nejsou ideální, neboť plodnost matky závisí na mnoha faktorech jejího okolí.
Děti proto přichází v pozdějším věku, do prostředí, kde je jistota pevného vztahu a zajištění, protože s elfím dítětem přichází závazek na nejméně sto let.

V mladším věku před dosažením dospělosti mohou být elfové přelétaví, co se týká výběru partnerů, zkouší a experimentují jako většina mládeže jakékoli rasy. Právě v této době někdy přichází různě dlouhé období fascinace prudkostí a intenzitou lidských emocí. Obvykle končí velkým zklamáním a vystřízlivěním, které s sebou může nést i nechtěné následky a cejch celé elfí společnosti. Složitosti kolem plodnosti elfů totiž zdaleka neplatí, pokud je tím druhým místo elfa člověk. Toto je jedna z příčin vzniku půlelfů, narozených z (pro elfy) krátkodobých románků, za který často ani jeden z rodičů nechce nést zodpovědnost, neřkuli se starat o živoucí připomínku svého selhání.

Pohlavní vyspělost
Pohlavní vyspělost elfů (elfek) na rozdíl od lidské nejde ruku v ruce s vývojem těla. Zatímco desetiletý elf vypadá jako desetileté lidské dítě, ve dvaceti sice elf vypadá téměř dospěle, ale psychicky je tak někde na začátku puberty, kde také vývoj silně zbrzďuje a lidské období 12-20 let tak spadá na elfích 20-120.

20 let (srovnání +-12 lidských) - Fyzický začátek pohlavní vyspělosti elfí ženy (krvácení) připadá zhruba na tyto roky. Od této věkové hranice může mít styk, ale to může mít i lidská holčička v jedenácti, což neříká nic o tom, zda je na to připravená a o morální vhodnosti už vůbec ne. Projevuje se zatím spíše teoretický zájem o druhé pohlaví.
30 let (+-13 lidských) Hormony začínají pomalu vybublávat, nastupuje první fyzický zájem o opačné pohlaví.
40 let (+-14 lidských) První opatrné experimenty.
50 let (+-15 lidských) Obecně se padesátka bere jako spodní morální hranice onoho "poprvé".
50- 70 let (+-16-17 lidských) Období zuřivých experimentů
80-90 let (+-18-19 lidských) Pomalé uklidňování (a nebo také ne).
100 let (+-20 lidských) Vývoj se výrazně zpomaluje a začíná se protahovat, první delší vztahy. (V řádu alespoň několika let)
120 let (+-21 lidských) Plnoletost zákonná, duševní i pohlavní vyzrálost po všech stránkách. Elf/ka má za sebou mnoho zkušeností a před sebou ještě více. Po této hranici už není neobvyklé poohlížet se po stálých partnerech (nebo spíše po někom, u koho si to elf může dalších sto let ujasňovat).

Samozřejmě je třeba započítat odlišnost jedinců, vliv výchovy, prostředí atd. Mladá elfka, co do stodeseti nevytáhla paty z Amfiberai , bude asi trochu jiná než děvče, které se od třiceti toulá samo lesem či hůř, vyrůstá mezi lidmi. To se dá vztáhnout i na sexuální život a pohlavní zralost.

Neexistuje žádný doporučený věk pro plánování rodičovství dvou elfů, ale nejobvyklejší spodní hranice je 200 let a jen málokdy se věkově vyšplhá nad 600 let.

Výchova a vzdělání
Elfové nemívají mnoho potomků a každé dítě je živoucím přínosem celému městu. Ačkoli elfové velmi ctí roli otce a matky, do výchovy nepočetných potomků může zasáhnout kdokoli z komunity. Každý se snaží dát dítěti co nejvíce ze svých znalostí, pakliže o to dítě stojí, a je obvyklé, že se mladí učí základy dovedností od těch, kteří v nich nejvíce vynikají, daleko spíš než od svých rodičů.

Ve znalostech, které elfové získávají už v dětství, má velkou váhu vztah k přírodě, která je obklopuje. Netýká se pouze praktického užití. Mnoho z elfů vám spíše než jméno květiny odříká pověst, která je s ní spjata, spíše než o druzích ryb žijících v potůčku, vás vzletně informují o křišťálové chuti vody a místo ohniště vám ukáží palouček, na kterém se před půl stoletím potkala nejkrásnější elfí panna se svým milým.
Přístup elfů k přírodě se dá nazvat téměř lyrickým, ale přesto ji dokáží naplno využívat a hospodařit se všemi zdroji, které nabízí. Narozdíl od lidského, často bezohledného přístupu, tak činí s rozmyslem a spíše formou soužití, a právě k tomu jsou od dětství vedeni. Nejlepší hraničáři, lovci a druidi Desky pochází právě z Amfiberai.

Vzdělanost elfů je obecně na vyšší úrovni, než u běžných lidí. Spíše než intelekt za to může čas a trpělivost, které se elfům dostává. Negramotnost v Amfiberai prakticky neexistuje.
Není ovšem výjimkou narazit na absolutní nezájem a neznalost ve věcech, které jsou podle elfů mimo jejich zájem – jména zakladatelů Hag Hargol budete v Amfiberai dopátrávat jen s obtíží.

Nedílnou součástí výchovy jsou základy společenského chování. Hlavně elfové, zdržující se ve městě, sdílejí oblibu ve slavnostech a oslavách, kde mohou svou elfskost prezentovat se vší noblesou. Není proto neobvyklé, že se i běžný elf alespoň trochu vyzná ve vínech, tanci, základech etikety a dokáže vést společenskou konverzaci na úrovni, pakliže to uzná za vhodné. Společně s jistou mírou vrozeného půvabu a neuspěchané elegance to na ostatní rasy často působí, jakoby elfové byli pro podobné kratochvíle stvořeni.

S výukou přímého boje čepelemi se sice většina mladých elfů v dospívání setká, hlubší trénink už bývá záležitostí spíše jednotlivců a jejich zájmu a stejně jako u lidí je doménou více mužů než žen. (Zlé jazyky tvrdí, že lidská nobilita začala nosit meče právě proto, aby se připodobnila vznešenosti elfů.) Typickou a oblíbenou zbraní elfů je luk, k výuce mladých elfů proto patří právě i lukostřelba. Ta představuje tradici, způsob obrany a obživy, zároveň ale i umění, které je elfům každého věku i pohlaví velmi blízké. S výukou se začíná ve velmi raném věku, snad ještě dříve, než dojde na čtení a psaní.

Další z odvětví, těšících se mezi elfy velké oblibě, je magie. Základy magické teorie patří k vzdělání mladých elfů, a i když rozhodně neplatí, že co elf, to mág, většina z nich zvládá alespoň několik malých kouzel nebo triků. Může se jednat o drobná maskovací kouzla, osvětlení, malá vylepšení vzhledu nebo prosté rozdělání ohně. I mnoho z výrobků elfích řemeslníků bývá vylepšeno magií, ať už se jedná o vlastnosti předmětu, či o jeho vzhled.

Jídlo a pití
Mezi lidmi koluje mnoho pověstí o tom, že elfové jsou povětšinou vegetariáni. Není to pravda. Elfové sice nechovají domácí zvěř jako lidé, ale lov tvoří běžnou součást jejich obživy. Úcta k přírodě a uvědomění zabraňují lovu nad osobní potřebu a je pravdou, že masité výrobky tvoří menší část jídelníčku než u ostatních ras, ale jídla z ryb a pernaté a lesní zvěře k nim neodmyslitelně patří.
Typická elfí jídla jsou lehká, tvořena nejčastěji chutnou kombinací ovoce, bylinek, masa, medu a ořechů. K přílohám na prvním místě patří saláty.

Do Amfiberai se dováží potraviny i z Tirianu, nejčastěji mouka, potažmo obilí, pro jehož pěstování nejsou v Amfiberai podmínky a mezi elfy ani chuť a zvyk. Typickým pečivem je elfí chléb, vyrobený z kombinace tmavé mouky z lesních semen, kterou elfové připravují, a klasické lidské bílé. Elfové jsou proslavení i jako cukráři výrobou lahůdek, dortíků a cukrovinek, které lahodí oku i chuťovým pohárkům.

Nejrozšířenějším nápojem jsou ovocné šťávy a pramenitá voda, která je v Amfiberai prý nejlepší na Desce. Vyrábí se zde i několik druhů vín, ať už z dovezených hroznů, nebo z místního divokého vína, s jehož chutí dokáží elfové zázraky. Mezi nejvyhlášenější slavnostní druhy patří perlivé a zlaté víno. O zlatém vínu se říká, že aby ho elf mohl ochutnat, musí se předtím propít alespoň padesáti lety zkušeností, jinak dostatečně nevychutná a neocení jeho chuť. Klasičtější druhy jsou pak lesní a sudové víno, vyvážené s úspěchem po celé Desce.
Pivo, jak ho znají lidé a trpaslíci, je elfům cizí. Existuje sice nápoj, který tak nazývají, ale sladkou a kořeněnou chutí má ke klasickému pivu velmi daleko a těší jen minimální oblibě. Podobně je to s tvrdým alkoholem, místo něhož elfové – pokud už vůbec – dávají přednost ovocným likérům a alkoholickým šťávám. Konzumace vína ostatní druhy vysoce převyšuje.

Stolování bývá elegantní a probíhá beze spěchu. Jídlo je na stole rozloženo vkusně, barvy sladěny, důraz je kladen na vzhled i vůni. Je samozřejmě rozdíl mezi jídlem v přírodě a hostinou, ale i tak patří k dobrému zvyku udělat si na jídlo patřičný čas a moci si jej plně vychutnat.
K společenským prohřeškům patří krom nežádoucích zvuků u stolu také přejídání a zjevná opilost. Ačkoli se elfové napijí rádi, většinou skončí v popíjení u dobré nálady. Neopatrné zřízení pod obraz může být pro dotyčného jedince na mnoho let společenským stigmatem.

Vztahy k jiným rasám
Elfové jsou ve vztahu k ostatním rasám poněkud přezíraví, téměř až pohrdaví, což je částečně dáno i pohledem na sebe samé jakožto na napodobení hodný ideál. Čím více se jiná rasa od tohoto ideálu vzdaluje, tím více přezíravosti k ní míří.
Podrobněji lze jen s obtížemi paušalizovat, neboť existují elfové velice smířiliví, pozorující ostatní rasy se zvědavostí a přívětivým zájmem, stejně jako klika vysloveně rasistických elfů, kteří by nejraději viděli všechny ostatní neelfy za mořem, zbavené zbraní i magie a žijících nejlépe v jeskyních.
Pokud bychom měli průměrovat na této škále názorů, lze samozřejmě hodnotit některé rasy jako více a méně oblíbené:

Lidé: Elfové se na členy lidské rasy dívají s blahosklonností dospělého, který pozoruje věčně chybující děti. Čím dál jsou tyto "děti" vzdáleny od Amfiberai, tím větší je míra shovívavosti k nim. Elfové uznávají, že jsou mezi lidmi jedinci skvělí, vznešení a zdvořilí, ale jejich počet je tak převážen těmi sprostými, nevychovanými a hloupými, že mnoho (hlavně starších) elfů už se přestalo snažit ty dobré mezi těmi ostatními rozlišovat. Obzvláště vzhledem ke krátké době, kterou na tomto světě lidé stráví. Právě tato krátká doba a intenzita žití a emocí s ní spojená je zároveň důvodem, proč lidé a lidská kultura někdy dospívající elfy fascinuje a přitahuje.

Půlelfové: Ať už za jejich zrodem pouhý omyl, velká (a krátká) láska, nebo jsou výsledek znásilnění, pohled elfů na jakékoli míšence s jejich rasou je dost rozpačitý. Někteří je litují, neboť okolnosti vzniku a života bývají málokdy šťastné. To podle dalších formuje jejich povahu, nemluvě o tom, že pouhá jejich existence je připomínkou slabosti nějakého elfa, a pohled elfů na ně tak může být přezíravý až podezíravý.

Hobiti: Pokud elfům lidé připomínají děti, hobity tak prakticky berou. Pro elfy mají příjemnou, šťastnou povahu, nesnaží se rozpínat a válčit, nejsou záludní a proslulost si získali produkcí koláčů a vína. Pokud k tomu připočteme vzdálenost, která odděluje Amfiberai od Hobitína, a s tím spojenou řídkost kontaktů a návštěv, vztah elfů k hobitům už může být jen těžko lepší.

Gnomové: Elfové si nejsou příliš jistí, co si o gnomech myslet. Na pohled jsou vlastně jako hobiti, ale tyhle děti jsou více hlučné a neustále vynalézají něco, co elfové k životu absolutně nepotřebují (spíše naopak). Myslí rychle a jednají ještě rychleji, což může být dost matoucí. Trousí kolem sebe nebezpečné věci, mají sklon být nepřiměřeně zvědaví a snaží se rozebírat (cizí) věci, přičemž "rozebírat" je myšleno doslovně. Kontakt elfů a gnomů je naštěstí tak výjimečný, že nejistota s touto rasou spojená může být prozatím odložena na další staletí.

Trpaslíci Možná jsou malí, ale není na nich nic dětského ani šťastného. Při slově "trpaslík" vyvstane před většinou elfů pohled na vykácený les, zahloubené nory a dýmající komíny sléváren a kováren, kde se lopotí špinaví, páchnoucí a zarostlí trpaslíci. Rasa, která je naprostým opakem elfího vnímání krásy, jemnosti a elegance, která nerozumí poezii přírody, ale vidí v ní jen surovinový zdroj, která mluví stejně hrubě, jak vypadá, a elfí kultuře a chování má tendenci se hlasitě vysmívat. A přesto dokáží jejich mistři vytvářet tak kvalitní řemeslné výrobky, že se až se tají dech. To je kombinace, která se těžko odpouští. Někteří elfové se proto tváří, jako že trpaslíci vlastně neexistují, někteří jimi otevřeně pohrdají a nazývají je norníky, a ti nejvíce slušní se snaží alespoň udržet zdání zdvořilosti.

Půlorkové: Když se zeptáte elfů na jejich názor na skřety, zlobry a orky, bude nejspíše stejný, jako u půlorků. Ano, někde tam jsou. Ne, nemají nic, co by se dalo nazvat kulturou, přesto je třeba jim přiznat jistou míru (většinou zlotřilé) inteligence. Je spíše ojedinělou výjimkou, aby se v očích elfů nějaký půlork povznesl nad stigma své rasy a byl vnímán jako plnohodnotná osobnost.
Mithirwen Celeavaeil

Uživatelský avatar
Wolf
Příspěvky: 3740
Registrován: 25. 4. 2008 16.37
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Informace o světě

Příspěvek od Wolf » 30. 11. 2014 23.45

Tirianské společenství

Mapa Tirianu:
Orientační mapka města s doplněnými obchody, stručnými poznámkami a místopisnými názvy.
mapa

Všimné a tirianská finanční gramotnost

Říšští a cizinci mají často pocit, že Tirian je město, kde dávat úplatky patří k nutnosti a koloritu. Není tomu tak! Jedná se o pouhé nedorozumění v terminologii, která vnímá citlivé nuance a rozlišuje podle toho, kdo, kdy, komu a za co peníze dává nebo požaduje a může být dosti matoucí.

Existuje několik stupňů předávání peněz "z ruky do ruky" a každý tirianský bez zaváhání pozná, který z nich dostává, který dát a který se kdy hodí. Hlavní a nejčastější je tzv. Všimné

Dávat všimné patří k dobrému zvyku. Nejedná se v žádném případně o úplatek, který je nejenže urážkou, ale pochopitelně i proti zákonu. Úplatek je platba za předem očekávanou neoprávněnou výhodu, často na nebo za hranicí zákona. Aby se stráže dívaly jinam, aby svědek nesvědčil, nebo svědčil falešně...

Všimné je oproti tomu zpětná forma ocenění za služby nad rámec, poukázání na dobré vztahy. Všimné říká - vážím si toho, že jste pro mne sám od sebe učinil něco více a budu vám zavázán, pokud se tak stane i v budoucnu. Vážím si vaší práce a doufám, že si mne takto budete pamatovat. Je to oboustranná zdvořilost. Všimné nesmí být odměnou za služby, které jakýmkoli způsobem poškozují někoho jiného, nebo co hůř, jsou zradou služebníka na svém pánovi!

Komu dát všimné?
Všimné se dává pouze osobám, které pro nás přímo nepracují. Osobám níže, nebo stejně postaveným a pouze při osobním a samostatném jednání. Předpokládá také vzájemnou úctu i obdarovaného k darujícímu. Rozhodně nepatří na úřady a dávat někomu všimné za přítomnosti jeho nadřízeného je urážka a pokus o uplácení.

Jak dávat všimné?
Všimné se také předává nenápadně - vsunutím měšce nebo mince do ruky při loučení, nenápadné odložení nebo zapomenutí měšce či mince na viditelném a neurážlivém místě. Patří k dobrému tónu odvrátit se na chvíli, nutnou k sebrání peněz. Existence všimného se nezmiňuje, a to ani zpětně a hovořit o něm s obdarovanou osobou je neslušné. Je vhodné i přes všimné poděkovat na závěr, případně v loučení zmínit za co jsme vděční a vyjádřit naději na další spolupráci, pomáhá to v následující komunikaci. "Děkuji, že jste mi tak ochotně pomohl a snad se opět setkáme." "Děkuji, že jste mne doprovázel, třeba ještě budu moci využít vašich služeb."
Pokud nám náhodou poskytnou pomoc dvě nebo více osoba vyhodnotíme vhodnost všimného, dává se nejvýše postavenému a v rozloučení můžeme naznačit (i podle předané částky), zda je pouze pro něj, nebo i jeho společníkům. "Děkuji vám a vašim mužům, že jste mi pomohli". Jak a zda peníze rozdělí, to již není naše věc.

Jak přijímat všimné?
Neupozorňovat a nezmiňovat se, že jsme něco dostali. Pokud je všimné předáno přímo, co nejrychleji jej odstraníme z dohledu dárce. Neděkujeme! Pokud je někde náhodně položeno, vyčkáme, až se dárce odvrátí, nebo opustí místnost, a pak teprve jej vezmeme. Mince v žádném případě nepřepočítáváme. Je-li jich málo, vyhodnotíme z toho důsledky při dalším jednání. Vrácení nebo odmítnutí všimného se používá jako cílená urážka a znamená to "ty, ani tvé peníze pro mne nejste dost dobří". Stejná urážka je o všimné si říci. Pokud vám ho nedal někdo, od koho jste jej čekali, vyhodnoťte následky při dalším setkání, nebo můžete mezi svými přáteli rozšířit názor na tuto osobu - rozhodně ale ne v souvislosti s všimným. Stačí říci, že "neví, co se sluší".
Pokud někdo dal všimné našemu nadřízenému, je zcela na něm, zda nám dá podíl. Pokud tak neučiní, nemůžeme vinit původního dárce.

Kdy dát všimné?
Sluha, který vás provází sídlem svého pána, a připojí zajímavosti, které by říci nemusel. Sekretář vás upozorní na náladu svého pána, která vám pomůže správně vést jednání. Strážný, který vás doprovodí po setmění domů, nebo zkontroluje váš byt, když máte obavu z vetřelců. Prohledá byt souseda, na kterého máte podezření. Tovaryš, který slíbí, že osobně dohlédne na opravu vaší věci, nebo vám je donese domů.

Kolik dát všimné?
Cena je odvislá od vašeho postavení, postavení toho, komu jej dáváme a také podle druhu prokázané služby. Nejnižší částka je stříbrný a nejvyšší jeden zlatý. Pokud platíme v řádu stříbrných, je dobrým zvykem dávat částky dělitelné pěti nebo deseti.

Poznámky na závěr
Ano, je možné a může se stát, že díky všimnému pro nás někdo následně vykoná něco, co už zavání úplatkářstvím, ale to je čistě jeho rozhodnutí na základě vypěstovaných dobrých vztahů. Odměna za takové jednání se neočekává, ba je přímo neslušná, obzvláště převýší-li běžně dávané všimné.
Jediný vžitý způsob, kdy může všimné dát níže postavený vyššímu, je u řemeslníků a farmářů, kteří jej předávají formou vyrobených naturálií. Dá strážnému nebo dítěti bohatého zákazníka čerstvý koláč ze svého pultu a nežádat platbu je samozřejmě zcela v pořádku.

Další druhy předávání peněz mimo běžné platby

Odrůdou všimného je tzv. Chvalné
Je to mimořádné ocenění, veřejná pochvala nebo projevení souhlasu s nějakým činem, dílem, jednáním. Za výsměšnou báseň proti Říši, za vtip proti osobě, kterou nemáme rádi. Za okázalý projev vlastenectví v cizině, odvážný čin, vykonaný pouze pro radost přihlížejících.
Je to gesto, dává se tedy veřejně a pouze od společensky výše postaveného nižšímu. Je vhodné jej poslat skrze prostředníka, s pochvalou a vyzdvihnutím konkrétního činu, za který je.
Dává se zpětně, nikdy ne předem. Čin, motivovaný penězi, si chvalné nezaslouží.
Dává se pouze ve zlatě.

Společensky zcela na jiné úrovni stojí Lítostné, což je pouze jiný termín pro almužnu. Dává se, jak naznačuje název, z lítosti, a neočekává na oplátku nic, krom nijak nevrácené vděčnosti. Tato jediná platba může být i v mědi.

Z nezákonných plateb je zde Úplatek. Jak bylo zmíněno výše, je to platba za předem očekávanou neoprávněnou výhodu, často na nebo za hranicí zákona. Dává se v řádech zlatých a podle požadované služby by se měla částka pohybovat minimálně od jednoho platu osoby, která jej přijímá. Maximální částka není určena, ale lze podle ní velmi dobře poznat, co je od nás očekáváno. Nabídnout částku neúměrnou riziku je společensky nepřípustné a dávající si tím víceméně říká o udání stráži a pomluvení po celém městě.

Příbuzným úplatku je taktéž oficiálně nezákonné Výpalné Je to částka, kterou si předplácíme bezpečí pro náš obchod, dům, nebo osobu a to nejen proti tomu, kdo ji po nás požaduje. Měla by se pohybovat na deseti procentech částky, kterou vyděláme za dobu, po kterou nás výpalné chrání před nenadálými nehodami. Vybírat by se mělo pouze od osob výdělečně činných a přijetím výpalného ručí (!) dotyčný za bezpečí dané osoby a také to, že si na ní nebude výpalné nárokovat ještě někdo jiný. Pokud klienta postihne nehoda, je dobrým zvykem a slušností vypátrat a potrestat toho, kdo tak učinil, v lepším případě i pomoci s obnovením živnosti a odpuštěním jednoho nebo dvou měsíců plateb, než obnovíme požadování výpalného v plné míře. Výpalné se nikdy nevybírá od vysoce postavených měšťanů nebo šlechticů! Vybírat výpalné sluší pouze osobám, které nejsou vázány na nějakou funkci nebo úřad v království, rozhodně ne strážným.
Odmítnutí výpalného je samozřejmě možné a nemělo by být důvodem k nějakému zvláštnímu zhoršení vztahů nad rámec nenadálého požáru nebo nehody, které si svým jednáním zajistíme. Je slušným zvykem o výpalném hovořit, ať jej přijímáme nebo žádáme, jako o Pojistném.

Výše zmíněné způsoby plateb jsou do větší či menší míry prosazované, uznávané nebo tolerované ve slušné společnosti, neboť se jedná o víceméně dobrovolné příspěvky s jasnými pravidly a podmínkami. V žádném případě sem nepatří jakákoli forma vyhrožování nebo vydírání!

Pro stručné shrnutí je tu praktická tabulka pro snažíš orientaci.
Výrazné odklonění od obvyklé částky může být nevědomost, stejně jako urážka!

Tabulka




Kokardy, stužky a využití barev jako projevy vlastenectví a sympatií.

Sílící rozpory mezi Tirianem a Říší v roce 1155 v podobně blokády, řeči o možné válce, v poslední době hlavně politické změny a šeptanda o králi a budoucnosti Tiranu, daly v některých kruzích vzniknout potřebě veřejně ukazovat svou podporu a sympatie straně, které se „přeje.“ Pro tyto příležitosti se vžilo veřejné až okázalé nošení doplňků v patřičných barvách a to i mezi těmi, kteří se sympatizovanou stranou třeba nemají nic společného. Jak už to v Tirianu bývá zvykem, dobrý úmysl se rychle stal módní záležitostí.

Nejoblíbenější je nošení dvou a vícebarevných kokard nebo stužek.

Kokarda je vlastně jen stužka, skládaná a přišitá záhyb po záhybu na nejčastěji kožený nebo látkový podklad. Může a nemusí z ní vycházet další stuha.
http://www.carmagnole-liberte.fr/images … cardes.jpg
http://nd03.jxs.cz/789/100/fcfa6e5bfe_88092661_o2.jpg

Stužky a stuhy mohou být jednoduše přeložené, nebo svázané do všemožných tvarů.
v patřičných barvách se nosí buď připnutá (ozdobným) špendlíkem, méně často pak uvázaná kolem ruky (pravého bicepsu). Je to zvyk vycházející z turnajů, kde dámy uvazují své stuhy nebo šátky pánům, bojujícím v jejich jménu. Stužky vlastenecké jsou na rozdíl od těch turnajových o něco decentnější.

Kokardy i stuhy se přišívají nebo připevňují ozdobným špendlíkem na pokrývku hlavy či oděv (klopy kabátů, výstřih šatů nad srdcem atd.) a může jít o prostou ozdobu, stejně jako o malé a nákladné umělecké dílo.
Stužka se (méně často) uvazuje i kolem ruky (bicepsu). Je to zvyk vycházející z turnajů, kde dámy uvazují své stuhy nebo šátky pánům, bojujícím v jejich jménu.

Pro slavnostnější příležitosti se mohou objevit i jednoduché šerpy. http://www.historieweb.cz/sites/default … 2strom.jpg

Nejčastěji užívané barvy:
Tiran – Světlomodrá a žlutá.
Talwigové – Žlutá a černá.
Amongorni –Fialová a bílá, možno přidat v menšině žlutou.
Rosweyové – Zelená a bílá, možno přidat v menšině žlutou.
Leroiové – Hnědá a bílá.

Kombinace osobních barev by neměla být zaměnitelná s barvami hlavních rodů, v takovém případě může být kokarda nebo stužka doplněna i znakem. Žlutá jde nahradit zlatou, bílá stříbrnou.




téma jmen.

Co se týče prostých lidí, proč používat jen obyčejná česká současná jména, když máme obyčejná, krásná česká jména už nepoužívaná a ozvláštněná! Pro zajímavost je tu inspirační seznam jmen, různě dochovaných na listinách 2. poloviny 14.století. U těch používaných i dnes (Petr, Jan...) jsou přidány i jejich alternativy.

Samozřejmě, urozenci a bohatí měšťané mohou (a nemusí) dávat přednost jménem zvláštním, pro Tirian i vzhledem k jménům už zavedeným (sedí jména spíše staroněmecká). (Mithallir, oproti tomu, u urozené třídy, sedí spíš do starofrancouzštiny/staroangličtiny)
Dva odkazy na staroněmecká jména jsou dole pod tím seznamem českých.

Jako poslední je tam zajímavý odkaz, který sdružuje podle států a roků jména (někdy i příjmení), zachovaná ze zápisů ve středověku napříč Evropou. Pokud někdo hledá místo Honzy 100+1 alternativ – je to jasná volba.

Prostší staročeská jména:
Mužská:

Petr/Peter/Pešek/Pecolt/Pécha
Pavel/Pavlo/Pavša//Pavlic
Vítek /Vitoslav/Vinter/Vyklein/Vitigo
Vilém/Vilhelm
Vojíř
Jan/Hansl/Hans/Henslin/Henzlín/Jošt/Ješek/Holmayr/Heršo
Tomlin/Těma/Tomek
Zdimír/Zdislav/Zdich/Zdík
Prokop
Markvart
Odolen/Oldřich/Olderich/Oldran
Klich
Mika/Mikeš/Mikuláš/Mikul/Mikšík/Mikoláš
Žibřid
Valkoun
Zachař
Podolec
Bert/Albrecht /Adalbert /Alšík
Jindřich /Henryk/Henrich/Heřman/Armin
Bor
Těšen
Ctibor
Leutold
Pešek
Smil
Konrád/Kuonrat/Kolda
Břeněk
Chval
Rudlin
Fridlin/Franclín/Francek/Franěk
Dětřich/Děpold/Dětlin
Křišťan
Humpert/Lampert
Hartleb/Archleb/Artleb
Půta
Vznata
Jachemír
Nikvard


Tirislav/Tiren/Tirimir/Tirhost/Tirvard


Ženská:
Katarina/Katriona/Katerina/Katra
Běta /Elspet /Aslbet
Margareta /Margot/ Magrit/Markéta/Maněta/Mareta/Margréta
Lidka
Sovka
Aleška
Vaňka
Bonka/Bona
Adéla/Adléta
Kuna
Vojka
Pavlena
Jitka/Juta/Jadviga/Hedvika/Hedwiga/Guta
Anna/Nika/Anika/Johana/Hanele/Hany/Jolana
Alžběta/Alspet/Elsbet/Beáta/Eliška
Agnes
Lisa/Elze/Lyse
Stina
Gesa
Ryka



Vyšší třída:
středověká neměcká jména (ženské dole pod seznamem mužských): http://heraldry.sca.org/names/bahlow_v.htm
starší německá jména: https://www.mybirthcare.com/favorites/p … -names.asp

obecně dobová jména podle států: http://www.ellipsis.cx/~liana/names/names.html
(Dole jsou třeba i jména lodí, kupeckých lodí, hradů, náměstí... Ale to už mimo hru jen pro opravdové fajnšmekry.)
Neutral Good Dungeon Master :clover:

Zamčeno